Sociální učení

• -Sociální učení označuje soubor procesů, jimiž se dítě učí ve styku s druhými lidmi žít ve společnosti, aktivně se do ní začlenit, dodržovat její normy, přejímat sociální role, účastnit se sociální interakce, komunikovat – verbální i nonverbální komunikace (mimika, posturika, haptika, gesta, oční kontakt…)
• -Osvojuje si názory a postoje své společnosti a sociální skupiny, sociální dovednosti a návyky, formují se jeho rysy osobnosti týkající se vztahu k lidem.
• -Produktem sociálního učení jsou: role, postoje, hodnoty, ideály apod.
• -Rané dětství je kritické období pro sociální učení.
• -ATTACHMENT = PŘIPOUTÁNÍ – vzájemný emoční vztah matky a dítěte, které se projeví v sociální jistotě při chování dítěte. Dítě se vyvíjí příznivěji.
• -ERIKSON – sociální učení – důvěra proti nedůvěře, pokud se naučí dítě důvěřovat svým blízkým, naučí se vytvářet vřelé vztahy a vnímá se jako respektovaný člen.

1. Napodobování
2. Učení sociálním posilováním (odměnou a trestem)
3. Učení identifikací, přejímáním nebo zamítáním modelů
4. Observační učení (zástupné učení)
5. Sociální učení se zdůvodněním a záměrem
6. Anticipační učení

1. Napodobování - napodobování probíhá od raného dětství, dítě napodobuje své rodiče, osoby z nejbližšího okolí. Nápodobou se učíme – řeči, mimice, gestikulaci, zdrženlivému nebo živému projevu emocí, přejímání druhů zábavy, trávení volného času, způsobu chování k jiným lidem. Dítě dostává zkušenosti, kdy je chování chváleno, či naopak. Je podporováno odměnami nebo tresty.
2. Posilování - je založeno na odměnách (pochvaly, uznání, sympatie, láska, dárek – kladná motivace) a trestech (projev nesouhlasu, matka se mračí, nemluví – zamítnutí). Trest může dosáhnout zamýšleného cíle nebo také vést k opačnému efektu, až k narušení vztahů dětí a dospělých. Proto odměny a tresty by měly být přiměřené osobnosti dítěte a jeho věku. Aby výchova byla účinná a důsledná, je třeba vybudovat systém odměn a trestů. Každé dítě potřebuje hranice, které bude respektovat a tyto hranice mu pomohou se orientovat ve světě, pozná, co je povinnost a odpovědnost.
3. Identifikace – vyjadřuje ztotožnění s osobou, k níž má jedinec vztah a chce se jí přiblížit, přizpůsobit. Dítě se snaží převzít způsob chování a jednání modelu. Působení modelů je jak pozitivní, tak negativní. Může to být např. způsob oblékání, ale přejímání i hodnot a cílů. Jedinec se může identifikovat na osobu z historie, akčního hrdinu nebo i s agresora.
4. Observační – dítě vnímá chování druhých kolem sebe a reaguje podle toho, jak bylo toto chování odměněno nebo potrestáno. Dítě si uvědomuje, co je považováno v určité situaci za vhodná a co ne. Osvojuje si formy chování.
5. Sociální učení – je založena na principu a vůli, jedinec přijal určitý záměr a snaží se podle něj chovat (uspokojuje ho).
6. Anticipační – jednotlivci i sociální skupiny ovlivňují průběh soc. učení také tím, že projevují očekávání toho, jak se bude jedinec chovat. Př: Matka říká dítěti:,,Dokážeš to, jsi šikovný“ – posiluje důvěru ve schopnost k dosažení cíle. Souvisí se sebehodnocením a sebeuskutečňováním. Může být i negativní předpověď:,,Nic z tebe nebude, skončíš v kriminále“. V mnoha případech se dítě vyvíjí tímto směrem.

Oslovují masy – velké skupiny lidí – tisk, rozhlas, televize, internet, knihy. Ovlivňují názory a postoje lidí, ovlivňují každého z nás. Mají negativní dopad informačních a komunikačních technologií na chování dítěte. (agresivní pohádky, vulgarismy…)

Primární prostředí, kde získává prvotní zkušenosti, které ovlivňují další účast dítěte v jiných sociálních skupinách. Rodina klade základy pro dovednosti a návyky v sociální komunikaci, zda bude dítě zvládat styk s druhými, jak se zařadí do dalších skupin, jak bude zvládat konflikty. Největší požadavky jsou kladeny na nejstarší děti, očekává se zralost a odpovědnost. Nejmladší jsou hýčkáni a je jim mnoho tolerováno. Prostřední děti se vyhýbají konfliktům (jsou vyjednavači) a mají mnoho kamarádů.

Děti vstupují postupně do různých soc. skupin:

• Malé – rodina, skupina dětí, pracovní skupiny
• Střední – školní třída
• Velké – společenské třídy a vrstvy, socioprofesní skupiny (povolání), národy, demografické skupiny – mládež, důchodci…

Typy výchovy:

Podle K. Lewina – typologické styly výchovy

• Autoritativní – dominantní vedení – vychovatel hodně rozkazuje, hrozí a trestá, málo respektuje přání a potřeby dětí, má pro ně málo porozumění. Poskytuje dětem málo samostatnosti a iniciativy.
• Slabé – liberální vedení – vychovatel řídí děti málo nebo vůbec, neklade požadavky přímo a když klade, nekontroluje a nepožaduje důsledné plnění.
• Sociálně integrační – demokratické vedení – vychovatel dává dětem přehled o cílech, podporuje iniciativu, působí příkladem, než hojnými tresty a zákazy.

Podle H. J. Eysenka – model dvou dimenzí

• Dimenze emočního vztahu k dítěti – láska – kladný postoj, nepřátelství – záporný, chladný a zavrhující postoj.
• Dimenze řízení – autonomie – minimální řízení. Přísná kontrola – maximální kontrola.

Podle D. Baumrindové, která obnovila klasické styly k. Lewina.

• Autoritářský – výchova autokratická, tradiční, patriarchální, záporný emoční vztah. Rodiče jsou nároční a kontrolující, odmítající.
• Autoritativně-vzájemný - výchova přísná, ale přitom laskavá, optimální forma výchovy se vzájemným porozuměním a přiměřeným řízením. Rodiče jsou nároční a kontrolující, akceptující
• Zanedbávající – liberální výchova s nezájmem o dítě. Rodiče nenároční a nekontrolující, odmítající.
• Shovívavý styl – laskavá výchovy bez požadavků a hranic, kamarádský vztah, dobrovolné dodržování norem. Rodiče jsou nenároční a nekontrolující, akceptující.

Zpracovala : Bc. Romana Píchová